kapitola 3. - Boj o svobodu
Od okamžiku kdy jsem toho večera zavřela za Adamem okno uplynul bezmála mesíc v kterém mě několikrát navštívil. Adamovi návštěvy a celkově čas strávený v jeho společnosti mě nevýslovně těšili a já získala důvod se usmívat a šířit kolem sebe dobrou náladu. Nedivila bych se kdyby si některé z holek šeptali že jsem nějáká divná,ale bylo to docela naopak začali si mě všímat. Jednou odpoledne jsem jako obvikle odpočívala ve společnosti své knížky o voltyži,když jsem najednou uslišela tiché zaklepání na mé dveře. Došla jsem tedy k nim a otevřela je. Za dveřmi stála dívka,kterou jsem dobře znala protože je jedna z nás. Překvapeně jsem na ní civěla a ona jen ulekaně něco začala mumlat skoro by se dalo říct sama pro sebe. Když jsem si konečně uvědomila,že na ní civim s otevřenou pusou rychle jsem ji zaklapla a pozvala ji pokynutím ruky do svého pokoje. Chvíli jako by si to rozmýšlela ale nakonec překročila prách a já mohla zavřít dveře. Měla bledý obličej a na něm dvě neskutečně živé hnedé oči,které jí dopňovali světlounce hnědé dlouhé vlasy svázané do dvou zapletených copů dosahujích pod lopatky. Sedla jsem si k ní na postel a ona mi nesměle pohlédla do očí. „Ty jsi jana že?“ přikývla jsem a přitom stále hleděla do její bledé tváře plné rospaků. „ Ja jsem Petra“ představila se a pohlédla do stropu kde byl nalepený plakát s koněm a chvíli ho mlči pozorovala. „Je vidět že máš ráda koně stejně jako já“ ozvala se nakonec a přitom mi můj pohled oplatila. „Ano“ odpověděla jsem a podívala se na zem ležela tuška,kterou jsem už dlouho sháněla. Najednou mě přišlo divné že jsem se ještě nezeptala proč sem vůbec přišla a tak jsem se jí na to hned položila otázku: „ Proč si za mnou přišla potřebuješ ode mne něco?“ Petra jen zakroutila hlavou a začala mi to vysvětlovat. „Dlouho jsem tě pozorovala Jano a přišlo mi že nemáš kamarádku ... že máš pocit že tu žádnou kamarádku ani nenajdeš no a já jsem se chtěla zeptat jestli bys nechtěla kamarádit se mnou“ Zmateně jsem na ní pohlédla „ Máš úplnou pravdu Petro ,ale nechci aby si se se mnou začala kamarádit jen proto,že ti je mě lito to radši budu samotářka jako do teď“ odpověděla jsem a Petra si za tím pospíšila s odpovědí: „Ne ja chci se s tebou kamarádit Jano už od okamžiku kdy jsem na tohle místo dorazila a však až teď jsem se tě odhodlala zeptat“. Začala jem pociťovat radost,protože o tom mít kamarádku sním už jak dlouho a tak jsem bez dalšího váhání řekla rozhodné „Ano chci“. Ještě dloho po té co se tohle odehrálo jsme si povídali o všem možném,ale hlavně o koních . Petra mi začala dychtivě líčit její nejhlubší sny a já jí celá dichtivě naslouchala. Čím déle jsem Petru poslouchala tím můj obdiv její osoby vzrostl. Diostala se až tak daleko že mi začala líčit příčinu toho že je tu mezi námi.
„ Můj táta začal asi před půl rokem obchodovat a byl na to pišný“ začala vyprávet svůj příbeh Petra „ jenže pak po půl roce přišel jednoho dne domů celej sesmutnělej , zároveň naštven a celej rudej v oblyčeji si lehl si na pohovku. Když se ho pak máma zeptala jako obvykle jak bylo v práci jen na ní vyštěkl něco v tom smyslu že nemá náladu se s ní bavit a že mu má dát pokoj.“ Pokračovala a její tvář vmžiku zesmutněla a zvážněla,ale přesto pokračovala „ Máma to ten den přešla s tím že měl těškej den v práci ale bohužel to nebyla výmka ale pravidlo v počátcích. Od té doby táta chodil z práce nabubřelej a s nikým se nebavil. Myslela jsem si že ho můžu povzbudit a tím ho přimět k tomu aby byl jako dřív veselej,“ Najednou jsem pocítila stesk který se mi vydral z duše na povrch. Jak jsem tak seděla a poslouchala svou kamarádku začali mě silněpálit oči a já měla co dělat abych se nerosplakala .Přesto přezevšechno jsem jí poslouchala dál protože jsem věděla ze své skušenosti že člověk tyhle pocity v sobě dusi a pak když na to příde a může se někomu vyspovídat ze svého smutku je to těžké až tak že to často vzdá v půlce a dusí to v sobě dál. „Došla jsem tedy k němu do pokoje,sedla si k němu ale když jdsem se ho zeptala „Jak se ti daří taťko?“ jen mávl rukou a v jeho očích se oběvil vztek. Nakonec vzal do ruky ovládač na televizi a zapnul ji. Od té chvíle jsem z něj už nic nedostala a tak jsem šla do kuchyně kde máma vařila večeři a poprosila ji jestli by nemohla za chvíli přít ke mě do pokoje že se jí musím na něco důležitého zeptat. Patrně už v kuchyni pochopila že to bude něco k tátovímu chování a tak bez okolků přikývla a řekla že tam za pět minut příjde. Vydala jsem se tedy po schodech nahorů a následovně do svého pokoje. Máma opravdu za mnou přišla a na můj dotaz „ Mami co je s tátou?“ se jí skřivil obličej smutkem a řekla „ Víš Petro když jsi včera po večeři šla spát táta mi konečně prozradil příčinu toho že se v poslední době chová tak jak se chová no a...“ Petra náhle umlkla a já hned věděla co v té větě zaznělo. tím Petřino vyprávění skončilo,ale ne jen to, ale zmlkla a už nepronesla jediné slovo. Teď tam seděla jako hromádka neštěstí a bylo na ní vydět že se snaží přemáhat pláč a pokračovat,ale nepovedlo se jí to, stulila se na mojí posteli do klubíčka a nehnutě tam zůstala ležet . Viděla jsem jak se jí začal pravidelně hejbat bok jak vzlykala a tak jsem se k ní otočila a začala jí hladit po vlasech. Snažila jsem si představit sama sebe v situaci v které se ocitla Petra a rozhodně to nebylo lehký. Viděla jsem svojí kamarádku jak křečovitě vzlyká a bylo mi jí strašně líto a přestože jsem byla skoro přesvědčena že jí nemůžu pomoc pokusila jsem se jí uchlácholit „ Petro to bude zas dobrý uvidíš tvoji rodiče nechtějí tě tu nechat jen... potrebují klid aby si to dokázali vyřikat“ Najednou se z houštiny Petřiných vlasů které jí překrývali tvář ozval hlasitý zvlyk a tichounká slova „Ale proč mě kvůli svím neschodám poslali sem?“ na tuto otázku jsem nedokázala odpovědět „to nevím“odpověděla jsem po pravdě. Pera se mezi tím co jsem nad její otázkou přemýšlela zvedla na lokty a uslzenýma očima na mě pohlédla jako by ode mne čekala vysvětlení toho co cítí. Věděla jsem co cítí ale také jsem si jako ona nevěděla rady. Petra to zjevně pochopila a bez dalších na mě mířených otázek si sedla zpět vedle mne.Najednou jako by mi někdo začal našeptávat mnou hledané řešení na Peřinu otázku a v okamžiku jsem ho věděla „Petro“ Petra se zjevně celou dobu toulala ve světě vzpomýnek protože na mé oslovení sebou trhla a ulekaně na mne pohlédla „ Musíš jim napsat dopis kde se jich zeptáš na důvod proč si tu“ Petra se na mne přestala dívat ulekaně teď to vystřídal pohled plný nejistoty. „ Jano to není dobrej nápad“opáčila. „ Proč né?“ zeptala jsem se nechápavě. „protože třeba k tomu měli nějáký důvod ,který mi nebudou chtít říct a já ještě k tomu nemám silu to teď řešit“ Přiznala se na konec . V té hvíli jsem pochopila,že teď není pravý čas nato aby jim psala,protože jak mi teď řekla nemá silu to řešit. Ze svých názorů a faktů co vznesla Petra jsem udělala závěr „ Nemůžu tě k tomu nutit Petro ,ale až tě to trochu přebolí měla bys to rozhodně řešit“ Prohlásila jsem s pohlédla na Petru která zjevně s mím závěrem souhlasila a nakonec přikývla.
Najednou se ozval hlas vychovatelky jak svolává všechny na večeři. Nezbylo nám tedy než se zvednout a jít na nástup. Zvedli jsme se a bez dalších slov jsme se na chodbu vydali.
Byl tam strašný hluk jak se postupně otevírali dvře a všichni se hnali jakio o závod aby byly co nejvíce vepředu zástupu a tím se dostali brzi k okýnku. My jsme se však s Petrou nehnali bylo nám jedno kolikátý budeme. Když jsme se konečně seřadili podle pokynů vychovatelky vyrazili jsme do jídelny,která byla ten den opravdu tmavá a mě se zdálo že je i vice omšelá než obvikle. Obě jsme si došli pro jídlo na které neměla chuť ani jedna z nás a usadili jsme se na kraj stolu,který byl nejblíž východu. Když jsme konečně snědli půlku z toho co nám nandali zvedli jsme se a urychleně jídelnu opustili. Když jsme se vzdálili od jídelny Petra konečně promluvila „ Nevím jestli dopis je to pravé co bych měla v této chvíli pro rodiče udělat,ale zároveň máš pravdu že se to vyřešit mezi námi v rodině musí“ Přikývla jsem opravdu se mi to zdálo jako nejlepší řešení. Na Petřině tváři začal hrát usměv hlavní roli a obě jsme opustili téma jejich rodičů. Obě jsme si cestu začali užívat a nenuceně se smát vtipům které jsme si po cesě začali vypravovat.
Došli jsme na chodbu kde vládl mír a klid. Z koupelny bylo slišet jen pár hlasů,které si tiše povídali mezi sebou a tu a tam se zasmáli. Došli jsme do koupelny kde u každého umivadla byli dvě až tři děcka a čistili si nedbale zuby. Všichni tudíž byli hotovy za necelých pět minut a postupně odcházeli z koupelny až jsme nakonec uplně osaměli. Naklonila jsem se nad umyvadlo kde z kohoutku tekla ledová voda a opláchla si opatrně obličej. Když jsem ho zpotkohoutku konečně vytáhla cítila jsem jak se mi do něj hrne krev a když jsem na sebe pohlédla do zrcadla shledala jsem tvář tak červonou že se vyrovnala barvě raka. Pobaveně jsem zakroutila hlavou sama nad sebou a rychle si oblyčej shovala do ručníku aby ho Petra neviděla dokut zase nedostane normální barvu. Chvíli jsem takto zahalená stála a nepromluvila ani slovo. Až teď si toho Petra zjevně všimla „ Proč tady stojíš jako solnej sloup s hlavou v ručníku?“ Otázala se mě nakonec a v hlase byla slišet nedočkavost bna mou odpověď „Nic jen si ho suším“ zalhala jsem rychle. Petra se však nedala ošálit „ Nelži Jano a sundej si rychle ten ručník z hlavy“ Prohlásila neoblomě Petra a tak mi nezbylo nic jiného než si ho sňat z hlavy . K mému překväpení se Petra nezačala smát,ale místo toho ke mě přistoupila a odhrnula mi pramen vlasů který mi zakrýval půlku pravého oka a zadívala se donich anižby pronesla jediné slovo na vysvětlenou svého počínání. Najednou sebou trhla odvrátila ode mne oči,přešla na druhý konec koupelny k oknu a pohlédla z něj na dlouho nestříhanou trávu za ním. Pak se ke mne konečně obrátila čelem a povídá „ Jano už znáš můj příběh proč mi svůj taky neřekneš?“ Po těchto slovech ke nmně došla,chitila mne za ruku a táhla za sebou z koupelny. Viděla jsem udivené pohledy,které se na nás v jednom okamžiku soustředili jako by se nám něco každou chvílí mělo stát. Petra to zjevně vůbec nezaregistrovala jak měla plnou hlavu myšlenek,které nebylo možno odhalit. Doběhla se mnou ke dveřím mého pokoje,otevřela je ,postrčila mě přez prách dovnitř a rychle je zavřela až nesouhlasně zavzali. Celá nesvá jsem tam stála uprostřed pokoje a čekala co se bude dít. Petra do mě jemně strčila a já si sedla na zadek až se pode mnou madrace prohla. „Co se děje? Vyjela jsem na ní nechápavě a ostře zaroveň. „Přemýšlala jsem o tom... proč mi neřekneš svůj příběh“ řekla klidně Peta. Hned jsem pochopila,že Petra je jednou z těch lidí,kteří jsou otevření ke každému a to samé čekají od svého okolí. Rychle jsem na ni pohlédla „ Já nejsem jedna z těch,který dokážou být otevřený ke každému a hned, což ty asi jseš viť?“ Petra na mou otázku neodpověděla jen porčila rameny a usmála se. „Dobře já ti ten příběh teda řeknu“ řekla jsem nakonec. „ Můj příběh začíná když mi bylo štvrt roku. Nepoznávala jsem zatím lidi. Rodiče se rozhodli jet do kina a tak nás s bráchou nechali doma s babičkou..My jsme si ten večer hráli a smáli se obyčejným věcem,které s náma babička dělala a ukazovala nám,ale rodiče zatím co jsme byli v bezpečí domova daleko od nás bojovali o život...“ Pocítila jsem vnitřní zimu a začala jsem se samovolně třást. Stejně jako mráz na zádech mě pronásledovaly děsivé myšlenky. V dálce se oběvil červený vůz který jel velkou rychostí směrem ke mně.Najednou se na scéně oběvil další vůz tentokrát sříbrný,který jel v protisměru přímo na ten červený, někdo zděšeně vzkřikl „Pomoc“ pak následovala třeskutá rána ...Do očí se mi v té chvíli opírali jen dvě žlutá světla refrektorů jednoho z aut. Všechno utichlo a ztemělo jakoby se ze světa vytratila láska a zůstalo na něm jen zlo,které se do té doby někde skrývalo a až teď na něj přišla řada.
Když jsem se distala zpět do reality uviděla jsem jen zděšený výraz v Petřině tváři. Pak mě náhle uchopila něčí ruka za paži a vlekla mě po známích chodbách neznámo kam. Za deset minut jsem začala slabě vnímat své okolí. V té době už nademnou stál ustaraný doktor a prohlížel si mě. Nic jsem nechápala „ Co se děje jsem snad nemocná? otázala jsem se tiše a ustrašeně. „ Ne nejsi“ odpověděl mi něčí hlas a pokračoval „ Ve tvém pokoji se ti udělalo špatně a omdlala jsi patrně jsi byla něčím příliš rozrušená“. Zase mě uchopili něčí ruce a vlekli mě stejnými chodbami zpět do pokoje kde mě položili na postel a přikryli mne dekou. Poté si ta osůbka které ruce patřili sedla vedle mne na mostel a hladila mě po vlasech do té doby než se mi svět začal znovu točit a zahalil se do nepronikutelné mlhy. nakonec jsem se propadla do temné jámy a hluboce usnula.
Když jsem se druhý den ráno probudila na stěny pokoje dopadalo jasné sluneční světlo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Najednou vše vypadalo jasněji i ten pokoj s oprýskanými trubkami od topení a zaprášenými skříněmi. Dostala jsem až neskutečnou chuť vstát a podívat se na ostatní děcka hrající si na chodbě. Vstala jsem z postele,došla k oknu a vyhlédla z něj na světlounce modré nebe. Chvíli jsem sledovala ptáky kteří hlasitě prospěvovali a honili se mezi špičkami starých dubů které stáli nedaleko hlavního vchodu do děcáku.
Najednou jsem uslišela nějáké kroky a zanedlouho poté se dveře mého pokoje rozlétly . Ohlédla jsem se přez rameno a uviděla rozjasněnou tvář Petry,která stále postávala ve dveřích ani se nehnula. „ Dobré ráno jen poď dál Péťo“ Vybídla jsem jí vesele. Konečně překročila prách a sedla si na postel „ jak ses vyspala“ otáztzala se a pohlédla na mne. „Dobře a co ty?“ „Skvěle“ odpověděla Petra která mi naznačila abych si k ní přisedla. Když jsem dosedla vedle ní najednou z ní vypadlo něco o čem jsem neměla sebemenší potuchy „ nevíš proč si včéra omdlela? Zeptala se mě docela prostě a pohlédla na mne ještě víc z příma . „ Cože?“ zeptala jsem se nechápěvě Petra se na mě teď podívala vyjeveně jako nikdy před tím a povídá „ Ty nevíš co se včera stalo Jano?“. „ ¨Ne nevím tak už mi to prosím tě konečnně řekni“ odpověděla jsem rázně a přiěoupla se k Petře blíž abych se nemačkala tolik na zeď. „Jak jsme včera přišli z koupelny sem do pokoje zeptala jsem se tě proč mi nechceš říct příčinu,toho že jsi tu a ty jsi i když zjevně nerada začala vypravět “. Najednou jsem cítila jak se Petra roztřásla po celém těle a na její tváři se objevil výraz viny. „ Ze začátku jsi vypadala normálně jak tě znám ale s průběhem příběhu jsi zbělala a pak... jsi omdlela“ Dodala po krátké odmlce při které jsem na ní valila vyděšeně oči. „Takže ty stemělý chodby o kterých jsem se domníval že jsou součástí snu který se mi včera zdál byla skutečnost.... a ten chlápek v bílém plášti také? Dostala jsem ze sebe nakonec „Ano“ odpověděla mi Petra zničeně. Až teď jsem si začala znovu vybavovat tu mlhavou situaci a celá jsem rázem zčervenala.
Petra vstala z postlele a povídá „promiň omlouvám se neměla jsem tě nutit přece jen je to moc osobní informace a já se nemám právo vyzvídat“ Omluvila se jinými slovy petra a chystala se odejít to jsem však nechtěla a tak jsem jí stáhla rychle zpět na postel vedle sebe. „nemáš za co se omlovat Petro protože bylo jen na mě jestli ti svůj příběh svěřím a uschovám v tvé duši“ prohlásila jsem rozhodně a pak jsem pokračovala „Víš, včera jsem měla vydění tý nehody co se stala mím rodičům toho dne. Ten je hlavním v mém i Adamovým životě. Máma a táta bojovali v nemocnici o život a tak se o nás s bráchou nemohli starat proto se zeptali babičky jestli by se toho nemohla ujmout na nějáký čas ona. Babička to odmítla, pro mě z neznámých důvodů. Tak jsem se ocitla tady“ Vychrlila jsem ze sebe jako sopka lávu a zničená ale zároveň s odlechčenou duší jsem si lehla na postel.
Petra se na mě v té chvíli koukala nejistě,lítostivě ale především naštvaně. „No a už víš můj příběh“ uzavřela jsem toto pro mě ožehavé téma. Vsala jsem z pohovky a zamířila znovu k oknu za kterým se v té chvíli schovávalo slunce za mraky a postupně se zešeřívalo. Město postupně mizelo v husté mlze,která ho pokrývala jako prostírání stůl. Z našeho městečka jsem za pár okamžiků neviděla vůbec nic a tak na mne padla chmůrná nálada. Ještě chvíli jsem si s Petrou povídala o voltyži a nedostalo se na mojí otázku „ Jak se dostat z děcáku“. Mohla jsem tedy jen doufat,že se to obě odhodáme řešit.
Petra za chvilku odešla a já znovu osaměla.Za nějákou dobu jsem se začala nudit ,rozvalila jsem se na posteli a stejně tak rychle jako na mne přišla nuda jsem pokojně usnula. Vzbudilo mě až další vyvolávání dvou vychovatelek,ktréré nás svolávali na večeři. Měla jsem špatnou náladu a zanic jsem se nechtěla hýbat,v břiše mi však neutišitelně kručelo a já jsem byla nucena vstát.
Večeře byla stejně tak nevábná jako prach povalující se na nábytku v mém pokoji a tak jsen se jí ani nedotkla a rychle se jí zbavila u okýnka. Vrátila jsem se pak celá omrzelá do svého pokoje a sedla si k oknu ve kterém se v té chvíli stmívalo a zapad slunce se snoubil s východem měsíce.
Z dálky se ozíval jen tichý šelest listí třepajcích se v mírném vánku který venku panoval a jinak nic,bylo ticho jako ve všední den v kostele. Bylo mi horko a toužila jsem po procházce na čerstvém vzduchu stejně tak jako po Adamově návštěvě. Nezbývalo mi než se v té chvíli smířit s tím že Adam nemá čas aby se tu zastavil. Začal mě zmáhat spánek,položila jsem si hlavu do dlaní a zavřela oči.
Už jsem skoro spala když jsem uslišela tichý,ale přitom naléhavý šepot blízko mně. Celá rozespalá jsem spřímila na židli a skoumavě pohlédla k oknu kde jsem uviděla zářivé oči a obrysy štíhlé postavy. Hned jsem věděla o koho jde nemohl to být nikdo jiný mež Adam. V mžiku jsem stála na nohou a otevírala okno.
Na Adamovi který v té chvíli seskakoval z parapetu jsem viděla neskryvatelné známky nevyspalosti ,přesto se jeho oči na mě šibalsky smáli,co má ale za lubem to jsem se v té chvíli mohla jen domnívat.
„Vítám tě tu jak se máš?“ Otázala jsem se a mezitím rychle urovnávala postel,která stále nevipadala podle mích představ. Adam mezi tím prošel kolem zrcadla až ke mě a za mími zády se konečně zastavil. Chytil mě opatrně za rameno a otočil si mě k sobě. „Prosím tě přestaň s tím já nejsem žádná kontrola pořádku aby ses musela s mím příchodem vyrušovat z myšlenek které se ti zjevně honili támhle u stolu hlavou“ Pokáral mě na oko Adam a sedl si na pořát neustlanou postel. „ Poď si ke mě sednout ty jedno hádě nestrpím když já si tu sedím jako král a ty stojíš“ Prohlásil vesele a strčil do mě tak prudce že jsem slítla vedle něho div jsem si nenarazila zadek o prkna z kterých se skládala postel.Když už jsem se alespoň trochu vzpamatovala Adam konečně promluvil: „ Nesu ti dobrou správu Janičko“ Překvapeně jsem se na něj podívala „jakou?“ zeptala jsem se zvědavě a čekala celá napnutá na odpověď která se brzo dostavila: „ Mluvil jsem s jedním kamarádem,který rozumí těmhle věcem okolo děckých domovů o hodně víc než kdokoli jiný no a poradil mi...“ Zatajil se mi dech a začala jsem něco očekávat sama jsem však nevěděla co. „ Abych došel na nějákej úřad pro tyhle papíry“ dokončil větu a vytáhl z kapsy stoh papírů,které zjevně měl na mysli.
Podle toho co jsem v té chvíli uviděla mi bylo nad slunce jasné v jakých jsem to vlastně začátcích dlouhé cesty,která vede k blahobytu.
Chvíli jsem jen tak seděla a celá nesvá pokukovala po papírech,které pro mne znamenali vše. „je ti jasné,že jsme na samém začátku Jano?“ Zeptal se mne Adam jako by si právě přečetl mé myšlenky.
„Tak se dáme do toho?“zeptala jsem se a otočila k Adamovi. Ten rázně přikývl a lehl si na zem mezi několik chuchvalců prachu. Došla jsem si tedy ke stolu pro propisku a následovala jej. Oba jsme se horlivě pustili do zdolávání hromady formulářů,které rozebíraly možné a snad i nemožné situace. Přes kvantum kolonek a otázek jsme zapomněli na čas,který nám proplouval mezi prsty tak rychle a neslišně jako vzduch. Když jsme se konečně propracovali k poslednímu formuláři a následovně poslední kolonce Adam si povzdychl „už je štvr na jednu a my tu ještě strašíme“ Ozval se ustaraně a položil vyplněný formulář na hromadu ležící na pravo od jeho ruky.
Opravdu i já jsem v té chvíli pociťovala příjemnou únavu o ,které se nedalo říct že jí lze déle překonávat. Adam se celý rozlámaný zvedl ze země a sklepal si prach s kalhot. Mě to narozdíl od Adama uplně jedno jestli mám na kalhotách prach či nemám lehla jsem si proto bez váhání na postel a pozorovala Adama jak zápolí s jedním extrémně chyceným smítkem. „Jsem úpně hotovej“ Postěžoval si právem Adam a bez váhání si ke mě lehnul a během pár minut jsme oba tvrdě usnuli.
Vzbudil mě pronikavý křik těsně u mého obličeje a já se probrala ze snu. Ulekaně jsem se na posteli posadila a opřela zády o zeď,která příjemně chladila. Nedokázala jsem otevřít oči jak jsem je po noci měla spojené ospalkami a tak jsem si je začala zuřivě mnout až mě začaly bolet a pálit. Když jsem je konečně dokázala otevřít uviděla jsem pomenčí postavu,která bezpochyby patřila Dáše.Ořima jsem dorazila až na horu kde jsem uviděla rychle se nadovající hrudník a pak i rudý obličej na kterém těkali dvě malá zelená očka z kterých sršely jiskry. Chvíli jsem je mlčky pozorovala a pak se konečně odhodlala následovat jejich směr kterým se rozlíceně koukali. V koutě jsem uviděla nevyspalého a ve velkých rozpacích krčícího se Adama,který zjevně dosud nepochopil jak se vlastnědo této situace dostal. Mě však bylo až nad slunce jasné co se ve skutečnosti stalo porušila jsem totiž dva články ze řádu,který platí pro celý dětský domov. První tím,že jsem spala v pokoji s někým druhým a druhý,že tu vůbec Adam v mém pokoji je. Popravdě bych se ani neměla divit ale divila. „ Vždyť je to muj brácha“ ospravedlňovala jsem se v duchu a až pak mi došlo že nikdo z tohodle podivnýho světa nemá ani potuchy o tom co se za poslední dva měsíce v mém pokoji odehrávalo. Moc dobře jsem věděla že Adam proti Dáše nemá ani jeden jediný argument,který by ona brala v potas a hlavně ne ve stavu v kterém se právě nacházel. Chvíli jsem mlčky oba pozorovala a pak konečně pronesla rozhodným hlasem: „ Dášo za to můžu jen a jen já nech Adama odejít a já ti to pak v klidu vysvětlím.“ Dokončila jsem větu a postavila se na nohy. Dáša teď stála s mírně rozkročenými nohy a zjevně neměla sílu něco namítnout. Sklouzla jsem z postele a chytla Adama,který měl dokonale zdřevěnělé nohy a nebyl schopen ze sebe vvypravit jediné slovo za ruku a odvedla ho k posteli a tam ho položila a přikryla dekou. „ Dášo, já se ti omlouvám já vím,že jsem porušila dva články z řádu,ale tenhle pán mi pomáhá s tím abych se vůbec někdy dostala z děcáku“ začala jsem vysvětlovat a po celou tu dobu mě Dáša probodávala pohledem. „Dva články z řádu,dva ! zdůraznila Dáša nasupěně a přitom mě nepřestávala propichovat pohledem. Musela jsem si přiznat že má pravdu,ale byla jsem si jistá,že kdyby věděla,že Adam je jeden z rodiných příslušníků (jak tomu říkají úředně) nic by nenamítala a snad i naopak by začala mému úspěchu fandit. Dášiny oči mě přiměli se nad sebou zamyslet... „Mám jí to říct?“ Moje já bylo rozpůleno a v mžiku jsem si nevěděla rady. Jedna polovina křičela “Řekni jí to!“ a ta druhá naopak. Začala jsem přemýšlet jaká polobvina víc křičí,ale marně zdálo se mi,že obě křičí naprosto stejně. Nastala chvíle kde bylo nutno použít chladného rozumu,kterého jsem měla v té chvíle opravdu velice málo. Než jsem se však stačila stoprocentně rozhodnout mě vyrušil Adam,který se malátně a jen velmi stěžka posadil na posteli a zahuhlal do ticha „Jano prosím řekni jí to“ Jen jsem polkla na prázdno a v ústech mi rázem vyschlo. Dáša se ke mě otočila „Co ten člověk huhlá!“ Vyjela na mě vztekle až tuhla krev v žilách.Usoudila jsem že to nemá cenu déle zatajovat „Dášo, tohle je Adam Coumal můj bratr“ vychrlila jsem ze sebe jako uragán až jsem nabyla pocitu že jsem slova spojila v jednu souvislou větu,ale podle Dášiny reákce která následovala jsem musela uznat že se mi to opravdu jen zdálo. Dáša se totiž otočila čelem k Adamovi a zbělala rozpaky jako křída až nebyla schopna zamaskovat velké rozpaky které s ní ze vnitř neuprosně cloumaly. Pak nastalo předlouhé ticho v kterém jsem pozorovala jak se Dáša pomalu svým pocitům oddává a nakonec jak tiskne Adamovi ruku s očima přišpendlenýma na jeho a její pohled se stává nadmíru milým, přívětivým a v neposlední řadě omluvným...
Od té chvíle tráví Adam všechen svůj čas se mnou. Pokaždé,když jde za mnou zajde i za Dášou a prohodí s ní pár slov,ale podle toho co mi když příde do pokoje vypráví se zjevně Dáša nepřestala omlouvat. V mnoha ohledech jsem tedy měla pravdu když jsem se tehdy domnívala že až Dáša zjostí,že je Adam můj bratr začne mi fandit abychom se z bráchou více poznávali. Nejvíce mne udivilo ale to že nikdo do mě nerejpe že za mnou někdo chodí a tak bez obav můžu chodit po chodbách aniž bych měla strach z nenávysných a chtivých pohledů. Za necelý dva měsíce co Adam odnesl formuláře na úřady a mě skončily velké prázdniny zase ke mně jako obvikle přišel.
Seděla jsem právě nad úkolem z matematiky od Kuchaříka (tak řikám matematikáři protože se tak jmenuje - Jan Kuchařík) a bloumala nad číselnými výrazy,když do ticha které mě obklopovalo pronikl zvuk od dveří. Rychle jsem vstala,došla k protější straně a otevřela je. Uviděla jsem místo samotného Adama i Petru,která jako obvikle byla celá červená rozpaky. „jen pojdte dál“ vyzvala jsem je ,ale Petra jako by mé uvítaní přeslechla tam stála celá skoprnělá a ani se nehla. Chvíli jsem na ní koukala dočista zděšeně a pak mě nenapadlo nic jiného než své vyzvání opakovat „Jen pojď dál ráda tě zase vydim“ Tentokrát to opravdu zabralo a Petra konečně překročila prách a já za ní zabouchla dveře. Petra i Adam už seděli vedle sebe na posteli a mlčky mě pozorovali jak se k nim přidávám. Až ve chvíli kdy jsem k nim dosedla oba pronesli unisimo „jak se máš“ Místo toho abych jim odpověděla jsem se srdečně zasmála „dobře“ odpověděla jsem a hned na to se zeptala „vy se znáte?“ Na mojí otázku oba suhlasně přikývli. „A jak jste se poznali?“ nepřestávala jsem se vyptávata a čekala na odpověď „No víš“ začal nejistě Adam zatímco na Petře bylo vidět že je napnuta jak mi to řekne,protože zjevně nevěděla jakýmy slovy by mi to vyjádřila ona. „Poznali jsme se na chodbě asi tak..“ Zamyslel se „ Asi tak před třemi měsíci“dokončil větu. Petra se teď zakroutila na posteli a začala mi Adamem nevyslvené drobnosti (kterých bylo celkem dost) dodávat. „ Tvůj brácha...“ Při těch slovech jsem sebou samovolně cukla a doufala,že si roho Petra nevšimla,ale opak byl pravdou. Petra se podle očekávání zarazila a podívala se na mě nanejvíš vyděšeně patrně proto,že se domnívala,že vyslovila něco co neměla nebo co nění pravdou. Po delší pauze kdy jsem zjistila že Adam nás skoro ani nevnímá Petra znovu promluvila,ale ne na mne ale na Adama.,který si hrál v té chvíli s mojí přikrývkou. „Adame říkal si snat že jste sourozenci nebo snad ne? Adamem to stejně jako před okamžikem trhlo mnou „No jsme no... vikoktal ze sebe a vzhlédl mi od přikrývky do očí. „Promiň já jsem jí to musel říct,protože jsem nevěděl co mám dělat“ Přiznal se nerad Adam,který si zjevně myslel že na něj kvůli tomu budu snad i řvát.já jsem však jen nadále seděla a mlčela jak hrob.Adam na mě udiveně vyvalil oči,ale víc nic. Za nic se mi nechtělo k tomuto tématu něco dodat a ani snad o něm celkově mluvit. Chvíli mezi námi vládlo hrobové ticho v kterém bylo slišet jak kapky hustě dopadající na zamlžené sklo okna a jak vítr dovádí v korunách stromů. Najednou se z ticha ozval Adam „Mám pro tebe pár novinek“ Zatím co já jsem zatajila nedočkavostí dech on jen s nepatrným úsměvem pokračoval „ Dostal jsem dopis od toho nákýho úřadu,který se zabává adopcí ..,“ Projel mi tělem neznámí pocit radosti „no a co tam psali? Začala jsem se dychtivě vyptávat a přitom jsem ještě stačila postřehnout jak se také Petra podívala spříma do Adamovích očí a vyčkává na reakci „No nerad bych ti to tlumočil takže si to tady přečti“ Pprohkásil a přitom mi do ruky vtiskl roztrhlou obálku. Za pár vteřin jsem už četla první řádky dopisu,který mél rozhodnout o dalších letech mého života.
Dobrý den,
Tímto dopisem vám zdělujeme,že jste přijat/a do listiny čekatelů.
Vámi vybrané dítě k adopci je volné.
Než ho však budeme moci prohlásit za adoptované musíme dokázat že jste schopen/a se o dítě náležitě postarat a finančně zabespečit tak,aby jste mu byl/a shopen/a poskytnout základní a posléze i vyšší vzdělání.
Doporučujeme po doručení tohoto dopisu postupovat takto:
Naštívit psichologa a složit náležité psichologické vyšetření a tím doložit vaší spůsobylost vykonávt pozici opatrovníka
Vaše testy budou odeslány na příslušný úřad v místě vašeho trvalého bydliště a následovně zhodnocena.
Až vše výše uvedené bude prošetřeno a následovně povoleno obdržíte v nejbližší době potvrzení s kterým si dojdete do náležitého děckého domova pro svou svěřenku.
Po následujcí dobu po převzatí dítěte do péče budete pravidelně kontrolován sociální pracovnicí,která bude podrobně seznámena s vaším případem a doloží váš stávajcí stav.
Když jsem si konečně přečetla poslední řádku zvolala jsem šťastně „To je super už jsme pokročili o kousek dál“a vrhla se Adamovi kolem krku. Chvíli mě držel v objetí a pak poddotkl „Jano ono je to super a já mám z toho velkou radost,ale já nejsem schopen se svou prací kterou zastávám schopen doložit pravý opak“ Chvíli jsem stuhla a následovně propadla chmůrným myšlenkám do drápů,které mě dusily.Bezmoc se stávala mocnější a mocnější . Najednou jsem ucítila Adamovu ruku jak si mě přitáhla za rameno k sobě a tichá slůvka,které mi šeptal do ucha. Zněli přesvědčivě a upřímně jako tenrát,když mi Adam řekl „Mám tě rád Jano“ a já jim tudíž začala věřit. „Já vím nesmíme to vzdát!“ Zašeptal mi a přitiskl si mě ještě pevněji k sobě.
Přes všechno to rozrušení,které jsme v těch chvílích zažívali jsme úplně zapomněli na Petru,která vedle nás seděla a byla naštvaná. Když jsme se konečně posadili a začali si jí zase všímat vypadala jako by jí náš opožděný zájem ještě víc utvrzoval v tom,že nís nezajímá. Ještě chvíli takhle seděla celá naštvaná pak se zvedla a bez jedinýho slova odešla. Zmateně jsme se po sobě s Adamem podívali zjevně ani on nevěděl co se stalo že tak rychle od nás odešla. „Já se jí ani nedivím zažívá pocit samoty,který doposud nezažila“ Obhajila jsem její počínání. „jo to máš asi pravdu“ Souhlasil se mnou Adam a poté hned pokračoval „měli by jsme asi zaní zajít a vše jí vysvětlit podle mě jí to může pomoc v překonání samoty“ Prohlísil a zvedl se z pohovky. „tak jdeme“ rozhodla jsem a došla ke dveřím,které jsem následovně otevřela.
Vyšli jsme na chodbu kde v té chvíli nebyla ani noha „Všichni jsou zalezlí v pokojích a píšou úkoly“ Prohlásila jsem a zaklepala přitom na dveře Petřinýho pokoje z kterého se následovně ozvalo tiché a jasně plačtivé „Ano“.
Oba jsme si pospíšili,vstoupili a zavřeli za sebou dveře.
Adam tam stál jak socha vytesaná z kamene a nedokázal ze sebe vypravit anislůvko ačkoli to sám navrhnul za Petrou zajít. Nemohla jsem mu nic vyčítat,protože jsem měla co dělat sesebou abych něco dokázala říct. „ Petro my tě chápeme jak se cítíš oba to moc dobře známe,protože jsme v děcáku vyrůstali a nikdy jsme nepoznali svůj domov.“ Petřin pláč se zmírňoval až docela stichnul. Zvedla k nám své modré a v té chvíli pláčem unavené oči „Vy jste nikdy nepoznali úplně svůj domov? Vypadlo z ní nakonec a pak ještě další otázka „Znáte alespoň trochu rodiče?“ Oba jsme zakroutili hlavou a na druhou otázku odpověděl Adam slovy „Já jsem je vyděl ale za ta léta bych ani jednoho z nich nepoznal.“Petra se na chvíli zarazila „Hm ro mi je líto“ řekla lítostivě a došla k nám. „ Já se vám omlouvám neměla jsem...“ nestačila to doříct ,protože jsme oba přikývli a řekli „My tě chapem to je dobrý“ a tím byla debata uzavřena.
Jestě chvíli jsme si s Petrou v jejím pokoji povídali a pak se vrátili do mého kde mi Adam pomohl dokončit úkol pro Kuchaříka. Oba jsme byly unavený a tak jsme si zalezli pod deku a nejmíň hodinu si povídali. Adam se najednou zvedl se slovy „Už musím jít cesta spátky do bytu mě trvá hodinu a nerad bych šel spát až nad ránem. Ty bys měla mimochodem jít spát“ Řekl vychovatelsky a chystal se odejít. Já jsem ho však chytla za ruku a přitáhla si ho blíž k sobě „Kdy se zase objevíš?“ zeptala jsem se a zpříma jsem se koukla do jeho nádherných očí. „ Já dojdu na ty úřady a pak ti příjdu říct jak to dopadlo.“ Odpověděl a vlepil mi pusu na tvář. Koukala jsem na něj jak leze přez parapet a následovně mizí ve tmě husté jako krupcová kaše.
Místo toho abych šla spát jsem si sedla ke stolu a rozsvítila lampičku. Její světlo se odráželo od skla a já jsem v její záři vyděla v okně svou siuletu. Rozevřela jsem sešit na jehož stránkách byl zachycen život čísel a zlomků. Vytrhla jsem z něj dva dvoulisty a znovu ho zavřela. Moje tužka teď spočinula nad papírem a chvíli tak nehnutě zůstala. Nakonec se po pěti minutách dotkla papíru a já začala psát
27.10.
Milý deníčku,
Na tvé stránky teď vypíšu svou duši
Jakou Barvou? No přece tmavomodru tuží
Smutky,touhy,naděje ach deníčku v mé duši smutek je.
Vpij do sebe tyto city ať se mé duši uleví
Nechci přepich ani skázu chci jen své místo ve světě,kde výtězí láska a pokoří tam zloděje.
Kde se budu cítit nejlépe? tam kde moje srdce okřeje
Kde poznám lásku,které vskutku kvanta není...
Ach deníčku kde jsou hodní lidé k nalezení?
Na odpověď budu čekat dál a své duši být zas král,který moudro lidem dal vzdělání ,lásku velký dar. Ach králi přemýšlej jestli bys mi ho také dal na mojí hruď vpisoval.
Snad poznám právě ty,kteří lásku daj,kteří věří že láska dokáže putovat od nich dál...
Dopsala jsem podlední slova a poté se mlčky zahleděla z okna kde se rozprostírala řídká tma prosvětlena tici hvězd a vejich středu seděl svéřepě měsíc a zhlížel pánovitě na město, mihotájcích se světýlek jako mravenců v lese.
Zastesklo se mi po Adamovi. Po jeho úsměvu,slovech vyřčených z jeho úst.Strádala jsem společnost a nedokázala jsem si se samotou poradit. Ještě chvilku jsem takhle seděla a pozorovala okolní svět přez sklo
Venku se vyjasnilo a noc tím získala kus romantiky,kterou jsem jen zřídkakdy pocítila. Bylo teplo a jen mírný vánek si pohrával s listím stromů stojících opodál na kraji silnic,kterou lemovali společně s nimi pomenší plochy porostlé novou trávou trčící na všechny strany.
Projela mnou nečekaná touha se toho co vidím doknout a proskoumat. Rychle jsem tuhle touhu zahnala do kouta a radši jsem rychle vstala od stolu a vidala se chodbou navštívit Petru .
Zaťukala jsem,ale nikdo se neozýval. Proto jsem opatrně otevřela dveře a vkročila na prách. V pokoji byla tma, jen vzadu na stole stála rozsvícená lampička,která vrhala na kobercem pokrytou podlahu pruhy sytě žlutého světla.
Mimo lampičky stojící vrohu, jsem uviděla záda jakési dívky sedící u stolu,která něco horlivě psala do sešitu, na jehož stránky jen padaly pramalé zbytky světla. Hned mi bylo jasné, že tou dívkou není Petra,ale holka,kterou jsem nikdy před tím neviděla.
Až teď jsem se odhodla opustit stanoviště mezi dveřmi a popošla jsem o kus blíž. Prkna schovaná pod kobercem zavrzala jak jsem na ně našlapovala. Zvuk,který ta podlaha vyluzovala patrně dívku vyrušil. Otočila se a přes rameno se na mě skoumavě podívala.
Hleděly na mě dvě hnědozelené oči,které ssebou házely sem a tam a trochu šelmovsky si mě prohlížely: „ Kdo jsi?“ otázala se do ticha , k mému údivu, nenuceně. „ Jana“, představila jsem se trochu nervózně, avšak ta neznámá dívka se usmála a bez jakéhokoli náznaku pohrdání se mi představila jako Adéla Moravcová. Potřásly jsme si rukama a já pocítila jiskru, která mezi mnou a Adélou prolétla jako šíp , který zasáhl cíl.
Adéla se najednou rozpovídala, a tak mi v její společnosti proplouvaly minuty mezi prsty jako voda v řece. Avšak i v její přítomnosti se mi vracely myšlenky k Petře. „ Adélko, kde je Petra?“ otázala jsem se a skočila jí svou otázkou do jejího vyprávění o jejím psu Ajdovi, který musel jít do útulku za to, že ho napadl pes od sousedů, jehož pán svedl všechnu vinu na Ajdu. „ V důsledku těchto událostí jsme byli nuceni Ajdu ztratit“ dokončila Adélka vyprávění a po té na mne upřela pohled a vychrlila ze sebe: „Promiň, já jsem zapomněla vysvětlit, proč tu vlastně v Petřině pokoji jsem, viď. “ Já jsem její setřenice“, vysvětlila bez dalšího otálení Adéla. „A kde je Petra,?“ otázala jsem se znovu. Adéla se k mému překvapení jen srdečně zasmála a ukázala směrem k posteli,na které jsem spatřila nadutou peřinu. Trochu jsem se zastyděla, ale pak Adélu hned vybídla, aby Petru vzbudila. Po chvíli se Petra posadila na posteli a rozespale zamžourala do světla lampičky. Tichým hlasem se nás zeptala: „ Co se děje?“ Neodpověděly jsme jí. Místo toho jsem se jí však zeptala: „ Proč spíš tak brzo?“ Petřina reakce byla okamžitá. Na její tváři se objevil výraz vyděšenosti až jí zrudly tváře:“ Tys jí to řekla,?“, vyjela na Adélu. „ Né“ odpověděla rozhodně Adéla a posadila se k Petře na okraj postele,která nesouhlasně zavrzala. „O co tady vlasně jde?“ Přerušila jsem otázkou jejich vyčítavé pohledy které na sebe v té chvíli vrhaly jako nože dio středu terče. „No víš..“ začala Petra rozpačitě a pokračovala „víš jak jsem ti říkala svůj příběh a tys mi pak poradila jak ten příběh ukončit“ vyjádřila Petra svůj problém obrazne. „vím a co s tím?... už jsi jim ten dopis napsala?“ zeptala jsem se přímo.
Petra se svou odpovědí chvíli otálela „ne,tak docela“vypadlo z ní na konec a hned pokračovala aby nepřerušila nit vysvětlování „ Já jsem byla asi tak dva měsíce přez noc u nás doma a vracela se nad ránem.“ V té chvíli jsem byla šťasná,naštvaná a zároveň i smutná z toho že já to nemůžu takhle udělat jako to udělala Petra. Můj domov je bůhví kde a rodiče s ním. Co se týče Adama a mě jsme sourozenci a možná z důvodu že oba jsme prožili kus svého podstatného života ve s tejném světě zdí děcáků a dá se říct uzavřené komunitě lidí si tak dobře na sebe zvikáme a nevičítáme si věci,které by jsme pro nalezení své rodiny mohli už ddávno udělat. Jak jsem tak zhodnotila svou situaci musela jsem sama sobě uznat že mám vlasně štěstí i když né takové jako Petra. „Aha“ odpověděla jsem chabě a ukosem se podívala na obě kamarádky které si vyměnili dva překvapené pohledy.Neviděla jsem ani jeden důvot proč se na sebe po mé reakci takhle podívali ale ve výsledku mi to bylo vlastně jedno. Přestalo mě to s nima rychle bavit,ale moc jsem si svou náhlou nechuť nedokázala sama sobě vysvětlit snad jen to že mi bylo trochu líto že mi o svých cestách Petra nic neřekla. „ Musím už jít holky mám ještě dodělat úkol z matematiky“ zalhala jsem a doufala že mi to vyjde abych mohla už jít zase do svého pokoje. „A nechces s tím úkolem pomoc?“ nabýdla se Adéla ochotně,ale já to odmítla „Dík,ale myslím že to zvládnu sama je totiž docela lehkej“ odmítla sem rychle pomoc. „tak ahoj“rozloučila jsem se a vyšla na chodbu, ke i v tuhle hodinu bylo docela rušno. Skupinka menších kluků si v koutě hrálo fodbal s molitanovým míčem a na druhé straně na zemy seděly tři dívky a něco si navzájem vyprávěly.
V pokoji mě čekalo milé překvapení. Uprostřed mísnosti stáli dvě osoby. Jednou z nich byla jakási postarší paní ,které na tváři hrál milý usměv a něco horlivě vysvětlovala Adamovi stojícím u stěny. Tak málo jsem zažila úsměvů na Adamoví tvaři jako byl tento,který přímo vyzařoval štěstím. Byla jsem naráz posedlá touhou se dozvědět důvod toho úsměvu,který jsem výdala tak ojediněle a ráda zároveň,proto jsem neváhala a přistoupila blíž k hovořící dvojci. Oba na mě ihned pohlédli. Adam se pak rozzářil ještě víc,když si mě prohlížel od hlavy až k patě. Ta pozoruhodná žena na mě narozdíl od něho ceulou tu dobu jen tiše koukala ani tak skoumavě jako výtězoslavně a šťasně. „dobrý den“ vykoktala jsem ze sebe nejistě,ale ta mě příjemná paní se jen pousmála a jemným hlasem a uhlazeným spůsobem se mě zeptala „tak to jsi ty ta dívenka o které mi tadyhle pan coumal vyprávěl. Jana že?“ Ano“ odpověděla jsem zaraženě a přešlápla nervozně z nohy na nohu. Po mé stručné odpovědi se obrátila na Adama se slovy „Pane Coumale vy jste janě nic podrobnějšího nezdělil a neukázal než na začátku ty formuláře je to tak? Přikývl a co chvíli se mi zdálo že se červená. Patrně ta postarší dáma neměla ve zvyku lidi zdržovat od jejich práce moc dlouho protože mě obratem vybýdla abych šla s ní. Vyšla tedy svyžným tempem z mého pokoje zatím co já jsem jí klusala v patách. Neměla jsem nejmenší ponětí kam mě vede ani proč tu je,ale zdržela jsem otázek a radši dávala pozor abych jí stačila.
Zastavila se až před zeměpisným kabinetem,který v té době zel práznotou a jeho vnitřní vybavení bylo velmi jednoduché. V rohu ,který byl posetý pavučinami a čmáranci od propisek,jenž nešly idenfikovat jako práce jednbotlivců stálo zaprášené křeslo,pošité hnedo-žlutou látkou a proti němu byla postavena jakási skříňka ze světlého dřeva. Nad ní už vyselo jen pár obrázků orámovaných do pozlacených rámečků,které zobrazovaly jakousi krajinu plnou kopců porostlích trávou v niž hojně rostli pampelišky a fijalky s malými lístečky jenž připomínali malé děti ,které si hrají.
Vkročila jsem tedy do vnitř a s nevelkým zájmem jsem si obrázky pověšené na zdy prohlížela jen abych se nemuselsa stydět za to jak se červenám.
Ta postarší dáma si sedla do křesla a poté mě vybídla abych k ní přistoupila blíž. „Seš zmatená? Trefila se svou otázkou do černýho a já nemohla dělat nic jiného než přikývnout a sklopit zrak k zemi. „pan Coumal je hodný,že se tak ochotně nabízí k tvé adopci nemyslíš?“ další přikývnutí „Musím se ti tedy na něco zeptat než budu moci vyjádřit s adopcí souhlas“ prohlásila vážně a poté z tažky,která jí ležela u boku vytáhla jakýsi papír a podala mi jej. Nejprve jsem si ho pozorně prohlédla. to je vše co ode mne potřebujete vědět?“ zněla má neobratně vyjádřená otázka. „ano“potvrdila mé tušení a pak dodala omluvně „Promiň,já se ti ani nepředstavila“ a při těch slovech mi podala ruku a já jí pevně stiskla ve své. „Moravcová Iveta těší mě“ pronesla a položila si ruku na stůl.
Jak jsem tak začala postupně vyplňovat všechny kolonky měla jsem čímdáltimvíc potřebu vědět o tom co se děje víc informací . Chvíli jsem to zadržovala,ale pak to ze mě vypadlo „Co se bude dít až ten dotazník vyplním?“ po mé otázce nastalo krátké ticho v kterém jsem přelétala očima z papíru na její obličej a zpět. „No pak už to bude docela rychlí,protože si počkáš už pouhý měsíc a hurá do nového domova“ Pronesla nakonec vesele Moravcová a usmála se .Po této správě mi šlo vyplňování daleko rychleji protože jsem se nemohla dočkat nového domova.
Ani nevím kolik jsem vlasně strávila minut v jedné mísností ve společnosti paní Moravcové,protože mi ten čas utíkal jako voda. Vlasně si pamatuji jen dvě věci rozhovor do správy,že je to poslední věc,kterou musím pro svoje osvobození ze samoty udělat a pak až to jak se ocitám v pokoji,sedám si ke stolu a sepisuju události uplynulého dne slovy:
Dobrá zpráva
Odejdu tam kam mě výtr poví a kde mě listí uvítá
Kde najdu sídlo svého bratra,které má tolik jako srom listí rát a dovede se tam na tom místě velmi často usmívat.
Víc nic. Jen zvlášní pocit volnosti a nekonečné radosti jako je sám vesmír. Co se bude dít dál to mi v té chvíli bylo jedno. Před sebou jsem viděla jen to dobré a to mi stačilo...
