4.kapitola - Loučení a slib
Vše naznačovalo tomu že se bude dít v mém životě něco velkolepého,protože od chvíle co jsem vyšla z kabinetu přírodopisu jsem skoro nikde neměla stání. Budto jsem někde běhala po chodbách nebo přecházela z jedné strany pokoje na druhou a přitom stále přemýšlela jen nad jedním faktem který mě tížil „neznám z města ve kterém žiju skoro nic jen výhled z okna a tím to končí“
Až do doby kdy nastal poslední večer. Přišla jsem do pokoje v době,kdy poslední paprsky slunce lízali zem a zakrátko zmizeli za horizont udolí uplně. Ten den bylo celkově větší chladno a stromy se skláněli pod tlakem větru na jednu stranu. Najednou mi bylo naopak líto,že následujcí den odjedu s jistotu že už se sem nikdy nebudu moc vrátit. Ten pocit rosprostírající se v mém těle byl zvláštní .jedna půlka mého já křičela po svobodě, druhá jí však vytrvle tvrdila praví opak. Když ani mé já nedokáže rozumně uvažovat musím to rossoudit zdravím rozumem“ Řekla jsem si vážně. Sedla jsem si za stůl na kterém byly poházeny desítky papírů a mezi nimi se tu a tam válela nějáká ta tužka. I když jsem se u stolu snažila na sebe ušít lest a být zas zevnitř jednotná ,nešlo to. Myšlenky se mi začali soustředit na něco jiného a tak jsem se po chvíli usilovného snažení vzdala.
Lehla jsem si do postele,obrátila na leví bok a usnula . Ani né za štvrt hodiny mě probudilo ťukání na dveře,které se následovně otevřeli. Stála v nich Martina (jedna z vychovatelek) které jsem měla i docela ráda pro její laskavost ,ale jen v určitých věcech. Ahoj jano můžu dál? „ano přitakala jsem ohromeně něbylo totiž zvikem aby vychovatelky chodili za dětmi do pokojů. Přišla ke mně blíž a posadila se vedle mne na postel. „teď jsem byla u paní ředitelky Smolíkové“ oznámila mi vesele a pokračovala „zavolala si mne do ředitelny...“ zděsila jsem se co se stalo a jakou souvislost to má se mnou? Promítala jsem si v hlavě ,ale mé obavy byly naprosto zbytečné protože pak Martina pokračovala slovy „... a řekla mi že tě ihned mám přivést k ní do ředitelny a po celé jednání mám tam být stebou a proč to víš sama velmi dobře.“ Dokončila větu zatím co mě spadl kámen ze srdce . „tak jdeme?“ vyzvala mě obratem a já ho bez otálení přijala.
Pravdou je že jsem v děcáku pobývala už hodně dlouho ale přesto přezevšechno jsem si jen matně vzpomínala na správnou cestu do ředitelny a tak jsem se Martinou nechala pro jistotu vést.
Za malý okamžik jsme už obě stáli před dveřmi ředitelny . Na martině bylo až moc dobře znát jak by tam nejradši vůbec nešla kdyby ovšem nemusela a tak jen s rostoucími rozpaky zaklepala na dřevěné dveře za kterými se jí vmžiku ozvalo vybídnutí,aby vstoupila. Najednou se mi roztřásli kolena až jsem sotva stála na nohou.
Vstupili jsme do jasně osvětlené mísnosti lustrem který vrhal na koberec své sitě žluté světlo zatím co v koutě praskal v malém krbu ohýnek,který svým žárem pohlcoval javorové dřevo s převelikou chutí. Nevěděla jsem co mám dělat jestli se zastavit uprostřed mísnosti a vyčkávat až mě paní ředitelka vybídne abych se posadila do křesla proti ní nebo naopak si sednout do křesla bezsvolení a čekat co se budedít dál. Mé nejasné rozhodování bylo však rychle utnuto „posaď se a udělej si zde pohodlí“ Sedla jsem si tedy naproti paní ředielce a se zájmem jsem si jí dívala do očí a vyčkávala. „Daří se ti dobře jano?“ otázala se mne „Ano“ odpověděla jsem rychle a přitom jsem nespouštěla z ředitelky oči. „Obě víme co zítra nastana a tak jsem ti jen chtěla potvrdit že to tak opravdu bude. Už zítra opustíš děcák a začneš doufám že to tak bude pestrý život s panem Coumalem... Rozzářil se mi celý svět až tak jsem byla v té chvíli šťasna. Ředitelka se na mě jen usmála a pokračovala avšak už ne moc vesele“ „jano jsem ráda že budeš právě první dívkou v tomto roce,která bude adoptována avšak je mi až nadmíru podezřelé že tvůj budoucí rodič se jmenuje stejně jako ty, není ti to také divné jano? Nevěděla jsem co říct a radši bych se do země propadla než abych jí odpověděla ale nezbylo mi nic jiného než se překonat a říct jí pravdu. „Paní ředitelko... oslovila jsem jí pomalu a nejistě „on je to totiž... no.. můj bratr.“vysoukala jsem ze sebe přerývaně. V té chvíli se na mne upírly dva páry očí naprosto vyděšeně. Nevěděla jsem co mám říct ,jak se chovat a proto jsem ve výsledku jen seděla a koukala snad stejně vyděšeně jako oni koukali na mne. V žaludku mne bolelo jako nikdy před tím,hlava třeštila jako by se mněla každou chvíli rozkočit a toužila jsem ze všeho nejvíc aby někdo prolomil to nadmíru tíživé ticho,které mě v té chvíli okrádalo o chladný rozum.
Konečně se někdo ozval ,byla to paní ředitelka „aha“ vzdychla si,ale hned pokračovala „no Jano sice bych to před úřady neměla zatajovat,ale protože vím jak toužíš po domově nechci ti v tom ani v nejmenším bránit,protože si myslím že na to máš už čas poznat po těch všech letec h strávených zde něco jiného. Tak ti tímto slibuji, že už zítra můžeš jet do nového domova,kde se na tebe pan Coumal..“ „Paní ředitelko prosím vás říkejte mu Adam zní mi to líp ...“ skočila jsem svou prozbou do její řeči. Nezlobila se ,jen se usmála a pokračovala v tom co načala „Tak tedy Adam na tebe určitě moc těší.“ Koukala jsem na ní vytřeštěně jako nikdy před tím. Už dlouho jsem věděla že zítra pojedu domů,ale ta důležitá maličkost mi nebyla řečena ze strany sociální pracovnice ani nikoho jiného.
„Ale,jak to chcete udělat? Zepala jsem se nechápavě. „No to je jednoduché řeknu jim jen poloviční pravdu.řeknu jim že jsi byla adoptována panem coumalem a že je jen velká náhoda že se jmenuje stejně jako ty“pousmála se, vstala z křesla a zamířila k jakési pomenší skřínce z tmavého dubového dřeva . Když jí otevřela uviděla jsem desítky desek patrně rozdělených podle jmen těch kteří tu bydlí. Netrvalo dlouho a už v ruce držela jedny z desek. „ty jsou moje“ skonstatovala jsem si sama pro sebe.
Počkala jsem si než usedne zpět do křesla a pak jsem se jí zetala „paní ředitelko ,mluvila ste teď někdy s Adamem ?“
„Ano,mluvila a proč se na to ptáš?“
„já jen že mi o tom nic neřekl“
„Nesmíš se divit Jano je toho na něj moc“
„To jistě“souhlasila jsem.
„to je vše Jano,můžeš jít .další dokumenty předám už rovnou Panu coumalovi až si pro tebe zítra přijede. A teď už běž. Dobrou noc.“
„Dobrou noc paní ředitelko a nashledanou“
Po těch slovech jsem se zvedla z křesla u krbu a krátce jsem se zadívala do plamínků jenž postupně vyhasínali a přeměňovali se v malé rudé uhlíky ,které ještě dlouho po mém odchodu chladly až se z nich ta rudá barva vytratila uplně a z celé té hřejivé záře zbyl jen černý popel jenž připomínal to čím byval.
Z ředitelny jsem vycházela celá šťastna a naplněna očekáváním,kterí nebralo konce. Chtěla jsem znát názor i Martiny a tak jsem se na něj také zetala : „Co si o tom Martino myslíš?“ Jak jsem tak martinu pozoroval bylo vidět že nad tím přemýšlí a pak nakonec odpověděla : „Asi je to nakonec lepší trochu zalhat úřadům a udělat tě šťasnou než jim říct celou pravdu a vystavovat tě nebezpečí že tě nikam úřad nepustí z důvodu ,že jste sourozenci . . . Myslím že je to naopak tím lepší že si tě našel právě brácha a né naký cízí chlap“dodala a já za ten dodatek byla ráda.
Když jsem otevřela dveře od svého pokoje uviděla jsem Adama,Petru a Adélu jak sedí na zemi a něčemu se smějí.Co mě však ještě více překvapilo bylo to že célý pokoj zářil všelijakýma barvama od rozvěšených balonků na stropě.
„ahoj všici“vznesla sem pozdrav na který mi nikdo neodpověděl,ale rovnou vstali a všichni tři najednou vzkřikli radosně „všechno nejlepší Jani!“ „díky“ můžu si kvám přisednout?“ překvapeně. „No jasně“ zareagoval na můj dotas jako první Adam. Usadila jsem se k nim do kroužku a až teď spatřila to největší překvapení,dort. Byl velký,smetanový a na vrchu měl položenou destičku „jana 17 jede domů!“ Vzhlédla jsem zmateně do tváří jenž se na mě tak mile usmívali a pak jsem se najednou začala smát a halekat „já zapomněla na svoje narozeniny!“ „tys to zapoměla?“ zeptatalo se mě trio nadmíru překvapeně. „Jo zapoměla jsem nac ně“řekla jsem prostě. A chytla nůž který byl položený s talířky vedle dortu. „můžu?“ na můj nedočkavý dotas se ozvalo souhlasné zabručení. Následovalo napjaté ticho v kterém jsem pěvně sevřela rukojeť v dlani a rozkrojila dort napřed na dvě přibližně stejné poloviny a ty ještě znovu na čtvrtiny. Než jsem stačila všem nandat porci dortu Petra s Adamem někam odešli a tvářili se tajůplně. „Co mají tak tajůplného že nám to nemůžou říct? Obrátila jsem se na Adélu. „Ale,dneska se takhle chovaj už odrána,prostě špatnej den no...“ zněla Adelčina pohotová odpověď. Adam a Petra se opravdu vrátili zase tajůplní,ale s jedním malým rozdílem. Oba měli ruce skrité za zády. „ Co vy dva dneska provádíte mi nebere rozum“ prohlásila jsem na oko.Adéla zjevně pochopila o co se snažím a přidala se ke mně „No co tam tak stojíte jako sochy poťte si sednou “ Výsledek našeho snažení byl nulový. Už jsem si pomalu začala dělat starosti co se děje,když se najednou ozvaly. „To jsme rádi že jste nás neprokoukli ,protože to by nebylo žádný překvapení“ Při těch slovech vytáhli z pozazad ruce které svýraly dva velké, úhledně zabalené balýčky převázané zlatou stuhou.
„tohle je pro tebe“ prohlásili a vtiskli mi je do ruky
„to jste si něměli dělat škodu“namítla jsem ze zdvořilosti ale sama pro sebe jsem musela uznat že by mi bylo vlastně líto kdyby mi nic nepřinesli.
Třásli se mi prsty nedočkavostí ,když jsem otevírala první balíček a v něm posléze nalezla tričko a džíny. „rozbal si tycle i ten druhý“ zaškemrala Petra a já jí ráda uposlechla. Dárkem od petry byl černý Baťoh s kytičkama a náramek s korálků,které tvořili napis JANA. Neměla jsem slov a proto jsem je jen beze slov objala.
Ještě hodnou chvíli jsme si povídali asž se najednou ozval Adam vyděšeně „Už je jedna ráno, to jsme nák přehnali“
„a cejtím průšvih“ ozvala se návazně Petra s Adélou a bezváhání se s námi rozloučili a urychleně odešli.
Osaměli jsme a Adam se na mě otočil se slovy „ Zítra si pro tebe příjdu ségra“a zvedl se na nohy. při těch slovech jsem sebou Samovolně cukla,jen málokdy jsem slišela to slovo které pro mně bylo důležité ,ale zároveň nezviklé. V té chvíli jsem se ovládla jen na němé přikývnutí. Adam mé rozpoložení zjevně vycítil a především chápal. Podle mého názoru se v té chvíli cítil rovna tak. Otevřel okno a bez hlesu se spustil do tmy. Ještě malou chvíli jsem slišela tiché zvonivé ozvěny jak Adam postupně slézal po okapních rourách dolů a pak náhle nastalo ticho jako v hrobě.Od té chvíle se neozvalo ani jediný hlučný motor projíždějcího auta ba ani nepatrný šum listí ve větru. Za pár minut jsem už ulehla do postele a začala si své zážitky,které se mi už zase zdáli jako pouhá pohádka přemítat v hlavě.
Ráno bylo zatažno. Silný vítr který ten den vládl nad krajinou lomcoval co chvíli zavřenými okenicemi a tu a tam se ozvala i nějáká ta meluzína. Mohla bych se klidně zapřísáhnout,že kdyby to nebyl tak pro mě důležitý den ,nevstala bych z postele ani kdyby mi slibovali že bude k večeři něco jiného než houskové knedlíky s hnědou omáčkou a vepřové maso,což se stává jen velmi zřídka.
Ještě Chvíli jsem se líně válela v posteli a přála jsem si abych nemusela stávat jen z donucení. Aby někdo přišel a poláskal mě ve vlasech,na oko mě domlouval,abych vstala a v neposlední řadě se na mne usmíval.
Moje přání se opravdu vyplnilo. K mé posteli přišel Adam,který přesně věděl co mi je příjemné a co mne dostane z postele.
„Dobré ráno princezno jak ses vyspala?“ zeptal se mne prostřednictvím lichotky,která mě ostatně potěšila.
„dobře,a co ty ?“ „Hm..“ protáhl Adam schválně a předstíral,že je prasložitý úkol na mou otázku najít správnou odpověď. „Dobře“ promluvil nakonec s úsměvem a mě bylo vše jasné. Uvědomila jsem si že jeho úsměv znám víc než dobře a že bez něho už nechci dýl být.
Trvalo bezmála hodinu než jsme konečně vyšli s pokoje a zamířili si to do ředitelny kde na nás netrpělivě čekala řesitelka. „Dobrý den,Pane Coumale,jak se vám daří ? uvítala náš příchod a naznačila abychom si přisedli. Když jsme se konečně oba rozkoukali začala: „Tak abychom to nezdržovali tady máte pane Coumale vše co niní potřebujete.Co se týče školy pošleme jejímu výššímu vedení další potřebná doporučení . teď mi nezbývá nic jiného než vám popřát hodně zdaru a hodně síli na překonávání možných překážek.“ Popřála nám a bez dalších slov nám otevřela dveře. Oba jsme věděli že nemáme sílu cokoliv odpovídat,ani namítat. Vyšli jsme z ředitelny a do očí nás téměř současně uhodila zář,které se naše oči všemožně snažili uniknout. Ani jsem nemohla pochopit jak rychle se z ošklivého,děštivého dne mohl stát tak slunečný a docela i teplý den. Prošli jsme chodbou plnou dětí vykukujcích z oken. Mezi nimi jsem zahlédla Petru,která se od ostatních naprosto lišila. Jen tiše seděla uprostřed davu a nikoho si nevšímala.Oči sklopené k zemi a plné slz,které se jí nezastavitavitelně hrnuli po tváři dolů mi naháněli strach. Obrátila jsem se k Adamovi,který si Petry zjevě ještě nevšim a neohrabaně jsem do něj drkla. Podíval se na mě vyplašeně „proč do mě drkáš?,co je?“ neměla jsem ani chuť mu něco vlasně vyscětlovat jen jsem se na něj letmo podívala a rozběhla se přímo doprostřed davu . Nikdo mi nevěnoval větší pozornost a tak jsem je jen hlava nehlava rozrážela nataženíma rukama do strany. Za půl minuty jsem byla na místě.Neslišně jsem si sedla vedle Petry a jemně se jí dotkla ramene. Ani se nehla jen dál strnule seděla a polikala slzy. „Petro,co se ti stalo?“ Zašeptala jsem . „Jano to jsi ty?“ otázala se Petra vzlikavě a téměř okamžitě zalapala po dechu.
„Ano, jsem to já“ odpověděla jsem znova tiše,aby mě nikdo neslišel jiný než Petra. „Jano já ti to všechno vysvětlím jen né prosímtě tady..“ozvala se Petra nešťasně,ale přesto odhodlaně.
Ani vám tu radši nebudu potrobněji líčit jaký jsem svedla boj s Petřinýma emocema než se mi jí konečně povedlo odvléct k jejímu pokoji a dostat bezpečně dovnitř.
Dovlekla jsem jí až k posteli kde jsem jí konečně mohla pustit a ona si sedla.
„Co se děje“ vyjela jsem na ní nepřiměřeně naštvaně to jsem však neměla dělat jen se ještě víc s tulila do klubíčka a emoce se jí zasekli někde na půl cesty. Nebrečela,nekřičela na mě,ale ani se nesmála jen tiše na mě vzhlížela jako na soudce od kterého čekala pomoc v tom že její vnitřní problém rozřeší.
Já jí však pomoc nedokázala „co se stalo?“zetlala jsem s znovu a ikdyž jsem v to vůbec nedoufala můj dotaz jí najednou rozvázal jazyk „ Jano,je to ode mne hloupé a dětinské,ale to co bych ti tolik chtěla říct nedokážu a proto jsem ti napsala dopis.Ten jsem se ti bála však taky dát a ještě pořád bojím. Asi by ses teď zetala Proč a co to je co mi chceš říct? Já ti to nejsem schopna teď na to do očí odpovědět a proto tě prosím neptej se mi na nic jen si dojdi támhle do mého nočního stolku,kde najdeš jedinou,malou obálku s tvým jménem na na vrchu. Vem si ji a otevři ji až budeš ve svém novém domově a o samotě.“ Po této řeč ijí vyčerpaně klesla hlava na polštář a já až teď zjistila že má horečku...
Nedokážu ani popsat strach a záchjev bezmocnosti,který jsem v té chvíli pocítila. „Petro prosímtě řekni mi od kdy máš tu horečku? Zeptala jsem se ustrašeně. „Asi hodinu“ zněla odpověď.
„Petro klidně lež já dojdu pro Adama a vychovatelku ta tě vezme k doktorovi.Bolí tě něco?“
„V krku“
„A nic jiného.“
„Ne“
„Tak chvilku vydrž hned zas příjdu“
„Hm“
Po těch slovech jsem se rychle zvedla.,vyšla z pokoje a rozběhla se hledat Adama držíc ještě pořád obálku,kterou mi Petra věnovala.
Netrvalo dlouho a už jsem vedla Adama a s ním i sestru k Petře. Všichni tři jsme naráz vstopli do pkoje. Petra se otočila čelem k nám.Promiňte ale nemůžu vás doprovodit až na zastávku je mi fakt zle. Nechci,aby jste to ode mne chytnuli děte radši ven za sluničkem a užijte si své první chvilky co jste spolu pořádně. Napíšu vám dopis až mi bude líp a možná za vámi o dalších prázdninách s rodiči přijedu.“ Otočila se na mě a pohlédla mi hluboko do očí jakoby právě četla mé ustarané myšlenky a řekla „Díky Jani ten dopis jsem opravdu napsala a pomohl jak jsi správně říkala „Nevzdávat se a bojovat“ teď však to naopak říkám já tobě.teď jsi urazila s Adamamem pořádný kus cesty a zde je tedy konec. Teď je už jen na tobě kam se vydáš dál jestli doprava,doleva nebo rovně tvá cesta bude vždicky vněčem těžká,ale zároveň k něčemu dobrá.
Po těch slovech se odmlčela a až po delší odmlce se obrátila na adama slovy: „O tom co jsme spolu zažili nikomu říkat nebudu,ale ty to řekni prosím Janě,aby věděla co mezi námi proběhlo. Doufám ,že to cos mi včera řek pořát platí a já to ráda přijímám. Jana zažila hodně smutného a především poznala samotu i když nepochybuju že zde má alespoň jednu kamarádku nebo vychovatelku kterou měla nejradši nebyla to nikdy její pravá rodina... postarej se prosím o mojí nejlepší kamarádku dobře“Usmála se a pokynula nám hlavou aby jsme odešli. Místo toho abych její prosbu vyslišela a odešla,stála jsem tam dál a tiše na ní heděla. „ Než odejdu musím ti něco slíbit,slíbit,že ikdyby se dělo cokoliv budu stát při tobě a kdyby jste neměli střechu nad hlavou budeš u nás vítaná“. „díky“ pronesla Petra do nábožného ticha plného emocí. Nechtělo se mi od Petry odcházet, až teď jsem pochopila jaká Petra ve skutečnosti je. sečtělá a rozumná dívka,kterou ovšem potkalo na její cestě neštěstí,které se dá brát jako jedna z překážek či skoušek života,kterou jsem si už prošla a jsem právě u konce.
