Dopis Doporučeně

DOPIS   DOPORUČENĚ

Výšli  z budovy děcáku ven,aby jsme se prověrali na čerstvém vzduchu. Vál  mírný vánek,který nás lechtal po tvářích.Bylo opravdu hezky a ani slince si tu nádheru nenechalo ujít,každou chvíli vystrkovalo hlavu z podmraků a  kokalo na nás. To že všichni odešli mi přišlo vhot,protože jsem měla v plánu napsat dopis Adamovi  jenže za tím se skrýval jeden velký háček neměla jsem jeho adresu a tak jsem se mohla jen modlit aby znovu za mnou přišel a já mu jej mohla předat alespoń osobě. Jak jsem tak přemýšlela sedíc na židli uvědomila jsem si,že zítra to bude  přesně čtrnáct dní od toho kdy jsem toho zvlášního kluka Adama poprve uviděla. Měla jsem v sobě rospor jestli mám Adama nazívat ještě klukem nebo už panem zatím však můj spor vyhrával názor že kluk je  zatím lepší.  Natáhla jsem ruce a přitáhla jsem se ke stolku,který stál  těsně u malého okna z ktrerého jsem mohla dobře vidět na les a kopce roskládajcí  se za ním. Z celého pokoje jsem měla asi to okno nejradši protože mě alespoň malinko spojovala se světem za ním,který mi tak chyběl.  S dětmi jen málokdy vychovatelé chodili ven,protože to je pro ně prý více práce nás venku na tom malém prostranctví,které tam je  uhlídat,ale já nevěřím jejich tvrzení a přikláním se k názoru,že se jim jednoduše nechce měnit stanoviště z křesla u topení na lavičku na plácku před děcákem. Bohužel jejich nesmislné názory musíme poslouchat a co ještě hůř se jimi řídit a tak se nedostanem z děcáku třeba i půl roku. Mě osobně na tom vadí to,že se ty malý děti z dolního patra nemůžou vyběhat jak jejich těla chtějí a místo toho se dole mlátěj,řvou a neustále na sebe nadávaj a tím si vybijí tu nevyběhanou energii,kterou v sobě den co den dusí až to nakonec  nevidrží a zmlátěj se navzájem až skončí v nemocnici se zlomenou  rukou a odřeným obličejem.

Vytáhla jsem si z tašky opřené o bok stolu papír a svou jedinou tužku a začala psát:

Položila jsem tužku a několikrát si dopis přečetla najednu stranu jsem si říkala,že budu mluvit pravdu až to budu psát takže jsem jí sem opravdu napsala ale neměla bych si nadruhou stranu říct že ten dopis je až moc troufalý?  .... asi.  Nakonec  jsem hoale v té forměpřece jen nechala. Poté jsem otevřela zásuvku a z ní vytáhla mou jedinou ale zato pořádně obsahlou knihu  základy voltyže a namátkou jsem ji otevřela na straně 124 kde bylo vyzobrazeno  nutné těžiště aby jste jednotlivé cviky zvládli ustát. Chvilku jsem si je prohlížela, pak jsem  však vzala do ruky dopis a vložila je do knihy,kterou jsem znovu zavřela do zásuvky. Seděla jsem u stolu ještě hodnou chvíli než mě vyrušil hluk přicházejcích děcek na  prvním patře. Protože první a druhé patro bylo spojeno trupkami od topení byl slišet každý nepatrný hluk,který tam dole děcka tropili. Někdy jsem se až modlila když jsem chtěla spát a pořát mě rušil hluk z dolního patra,aby ty trubky vymontovali.

Přesedla jsem si ze židle na postel  poté jsem ji  a lehla si zcela oblečena na postel. Neměla jsem chuť se slíkat kvůli patnácti minutám,které jak jsem zjistila při pohledu na budík zbívali do večeře.  Mi  jako oddělení děcáku kde jsou starší děti  jsme měli určené stejné dny kdy se chodilo ven,ale táké jsme tam vždy o čtvrt hodiny déle než děti z dola. Ani nevím jak jsem dokázala přemluvit vychovatelku Dašu aby mě nechala na pokoji a nemusela jsem ven,možná proto že jsem jí řekla o tomže mi napsal někdo dopis což u mě jako jediné na oddělení byla zvláštnost. Ano,každý na tomhle oddělení  dostal alespoň šest pohledů nebo dopisů co tu je,ale ja jedina ne. Věděla jsm že jsem lhala,když jsem jí tvrdila že jsem dostala dopis,ale musela jsem docílit toho abych zde mohla zůstat. Je pravdo,že jsem mohla jít také ven a napsat si ho až večer ale usoudila jsem že by to nebylo bezpečné protože nás večer každou chvili příjde navštívit jedna ze tří sester které ten týden mají noční službu. Když si jsou stoprocentně jisté že všichni spíme všechny se seberou a odejdou z oddělení a vrátěj se až v době kdy se mají vyměnit se sestrami které nás mají na starosti přes den. Většinou odejdou kolem půl jedenácté tedy půl hodiny po večerce. Většinou se uchýlim k praktikám předstíraného spánku a když odejdou z oddělení vytáhnu knihu o voltyži a pak si čtu tak dloho dokut se mi nezavřou sami od sebe oči a tak většinou když se ráno probudím zjistím,že jsem spala s knihou položenou na břiše a rozsvícenou lampičkou na  nočním stolku.

Za patnáct minut jsem se opravdu sebrala a odešla na svačinu. Všichni už tam byli protože šli z venku rovnou do jídelny. Připojila jsem se k nim. Došla jsem si s tácem pro lžičku,počkala až budu na řadě a pak si od okénka oddnášela  jogurt s příchutí jahody.  Došla jsem ke stolu a položila na něj tác pak jsem odsunula židli a sedla si na ní. Opřela jsem si lokty o stůl a chvíli mlčky koukala co jsem si přinesla. Nakonec jsem se odhodlala to prodnešek vyskoušet a tak jsem ho otevřela chytla rohlík do druhé ruky nabrala si na lžičku malé množství  jogurtu a strčila jsem si lžičku do pusy. Chutnalo mi toa  tak jsem nelenila a snedala jsem ho celý. Když jsem se přemlovala s plným žaludkem k poslední lžičce začali ostatní postupně přesouvat zpět na oddělení proto jsem si se lžičkou pospíšila,vstala,chytla tác a rychle jsem ho odnšela k okýnku,když tu  jsem za sebou uslišela svoje jméno. Otočila jsem se a uviděla Dášu jak nademnou stojí a pozoruje mě. „Ahoj Dášo dík,že jsi mě nechala tady“ Dáša se jen usmála ale neodpověděla mi  a tak jsem se jí zeptala: „Co potřebuješ Dášo mám něco udělat?“ Na mou otázku Dáša konečně odpověděla: „ Ne,ne ja jen jsem se na tebe přišla kouknou a zeptat se jestli jsi udělala to cos potřebovala Jano“ udiveně jsem na ní zírala,protože nikdy na mne nebyla tak mila jako teď.Patrně jí  můj pohled vivedl z míry a tak se mě zeptala: „ Neděje se něco Jano? Proč tak na mě zíráš?“  Věděla jsem že jí nemužu žíc pravý důvod mého pohledu a tak jsem vyhýbavě řekla Ne, Dášo nic se neděje a s tím dopisem je to fajn“ dodala jsem spěšně. Dáša jen pokývala hlavou a usmála se pak se otočila a odešla z jídelny. Rozhlédla jsem se jestli tu někdo kromě měv zůstala,ale byla jsem zde sama a tak jsem oidešla také. Nerada jsem trávila čas na chodbě s ostatníma holkama a tak jsem zamířila své kroky do svého malého pokoje. Tam jsem si oblékla košili,uklidila věci do skříně a vrhla se na postel  kde jsem se přikrila tenkou dekou,zašmátrala pod postelí kde jsem měla časopis  o koních který jsem si koupila na jednom jediném výletě na který nás vzal z peněz od státu a tam jsem si koupila tento časák. Měla jsem ho ráda,protože tam bylo hodně věcí o voltyži,kterou bych chtěla v budoucnu jezdit a někdy bych se snad dostala i k závoděníí moje budoucnost byla však stále jen ve hvězdách.  

Adam seděl na gauči a  na jeho tváři byl zřetelně vidět smutek.  Teď už nepochyboval,že ta dívka,kterou viděl v tom děcáku je jeho segra.Celou dobu návštěvi toho pro něj strašného místa,které mu nahánělo hrůzu měl bodavou bolest v podbřišku a nepochyboval ,že je to znamení,které bude ještě dloho pociťovat ,když uvidí svojí segru kor na tomto místě. Strachoval se další návštěvy věděl že to co se stalo... a ten jeho brek nepřinesl ségče určitě nic dobrého . Měl v sobě teď takový zmatek v kterém se sám neviznal a vyčítal si to. Mimo sněť názorů na tuhle situaci se mu také oběvili neodvratné otázky : Proč jsem takovej měkejš a před ségrou která o ničem nemá ani potuchy jsem se rozbrečel ?, Proč nemám sílu jí říct pravdu o tom... o čem se mi nechce ani přemejšlet?,Proč jí nepodpořím?, a nakonec proč bych svou v duši milovanou sestřičku měl nechat napospas krutému osudu .... nechat jí  v děcáku dokut jí nevihodí v osmnácti na ulici?

Místo toho aby si neco dál rozmíšlel cystřelil z gauče na nohy a rozhlédl se zmatečně po pokoji. Zahlédl na stole svůj starý notebok a zamířil k němu. Bydlel v malém bytu s kuchyní a jednou malou mísnůskou a na její nájem si vydělává v nočním baru a všem tvrdil že mu to vyhovuje. Sedl si teda za něj a zapnul ho. Nepochyboval o tom že najde telefon na někoho kdo by mu mohl pomoc,aby získal svou sestru. Asi pohodině opravdu kontrakt našel a to na úřad najednou však zjistil,že nemá ani v nejmenším odvahu na to číslo zavolat sám,ale nevěděl kdo by jeho stracenou důvěru vsám sebe nahradil... kamarádi ho naspadli jako první možnost,kterou však rychle zamítl. Věděl naprosto jistě že kamarády sice má ale ne takové aby mu opravdy dokazali v této situaci pomoc. Nikdo ho nenapadal jiný než samotná Jana. sice svou segru neznal dobře ale podle toho jak se k němu zachovala když tam seděl a sám byl v úzkých přestal pochybovat o jejím sebevědomí. Po chvíly tedy vytáhl kus čistého papíru a rozhodl se,že se pokusí napsat ségře celý ten příběh dvou lidí a v tom jí i prozradí celou tu pravdu o tom že je její bratr. Vzal si tedy doruky propisku její hrot však zůstal ještě hodnou chvíly na papíru dokut si neuvědomil jak bude znít první věta.  pak začal psát a přestože se mu ruka nervozitou klepala natolik že udělal několikrát po papíře čáru a musel si ho vyměnit zanový už psát nepřestal .

Jeho dopis se pomalu začal rozvíjet v opravdový příběh a zněl takto

Adam sebou při každé větě cukl jak přemáhal smutek a nakonci dopisu i brek. Věděl však,že jeho přemáhání se mu jednou odvděčí i když nevěděl kdy. Roztřesenými rukami uchopil papír a bez dalšího rozmýšlení ho vsunul do obálky,která ležela vedle jeho ruky. Vstal a chvilku musel postát u stolu aby se dal do hromady a byl vůbec schopen dojít do schránky a vhodit tam jeho dopis,který v této chvíli křečovitě svíral v ruce. Po chvíli opravdu nesl dopis do schránky a cestou k ní si opakoval pořát do kola tu větu,která pro něj znamenala vše v co věřil ve svém životě nejvíc a ta zněla takto: „Ona to dokáže a pochopí mou i svou situaci ona pochopí tu pravdu co jsem jí vepsal do tohodle dopisu“

Došel ke schránce a opravdu ten dopis padal na dno mezi další,které tam už dávno čekali až je někdo vyndá a dostanou se ke svím právoplatným dědicům, dědicům  jejich poselství.

Adam se odvrátil od scránky a loudavě došel na druhou stranu ulice ke svému paneláku,který z venku vypadal neobvikle studeně a ponuře v sobě však skrýval jeho utočiště a také mnoha dalších pocitů lidí,kteří byli Adamovími sousedy. Dával všem pocit jistoty,tepla a především mohli o svém útočišti říct: „Tady jsem doma“. Ano ,Adam vskutku cítil toto místo jako svůj domov,ale nikdy by to neřekl nahlas. Věděl o sobě,že má problém mluvit k lidem otevřeně což mohl připnout na prsa i všem svím kamarádům, kteří na tom v tomto ohledu nebili o nic líp. Věděl stejně dobře,že sice kamarády má,ale ty samí jako je on sám a tak ho tížila skutečnost,že ani jeden z kamarádu nemůže v tomto ohledu pomoct nikomu druhému z jejich party. Potřeboval by oporu,aby našel tu odvahu jeho charakter změnit a přál si aby to nebyl nikdo jiný než jeho segra,která zatím o něm smýšlí jako o cizím,který se na ni přišel kouknou možná jen tak z bůhdarma a zatím neodhalila tu podstatu to ,že jeho a jejími žilami proudí stejná krev.

Odemkl ještě pořát se třesoucí rukouvchodové dveře, vstoupil do vnitř a zabouchl je za sebou až se zvuk nárazu dveří na jejich rámě ozvěnou rozléhal po celém paneláku a Adam nepochyboval že touhle chvílí nadává snad půlka paneláku slovy: „ proč tam dole ty mladý dělaj pořát takový brajgl,že člověk tu pomalu nesliší vlastního slova!?“ Ale nemohl s tím nic dělat řekl si i když věděl že si sám sobě lže. Mohl by prostě jednoduče jít a omluvit se ale jeho bojácná povaha mu v tom jednoduše zabránila a on se odšoural po schodech nahoru se skličujcím  pocitem viny.

Po příchodu dobytu si sundal kabát a boty,které položil na židli stojící těsně u botníku a šel si lehnout na gauč. Když už na něm ležel trochu se mu ulevilo,ale ne zas ¨plně protože mu pomalu dochazelo,že jeho rozhodnutí,které učinill bylo nedomyšlené dokonce. Stačila mu jen jedna otázka a už myslel že si vyrve vlasy s kořínků jak byl na sebe naštvaný. Ta otázka byla věru velmi snadná ale na druhou stranu pro něj a vlasně i pro Janu zásadní... „Proč jsem to jen poslal proč? Jsem její bratr proč jí to tedy nepředám sám aby věděla jak mi na ni záleží?.“ Bolest v podbřišku se začala zase ozívat a to bylo proněj neklamné znamení že musí vylíí¨zat co si zavinil. V duši ho zavalila nevýslovná tíseň s kteru si v té chvíli nedokázal poradit. Chytil se za břicho a snažil se uklidnit dechem a opravdu po chvíli mu to pomohlo a on se konečně mohl alespň kapku soustředit jak zabránit tomu aby se ocitl Janě dopis v rukou jinak než tím že jí  ho sám předá. Začala se mu motat hlava ale on tomu nevěnoval ani tu sebemenší pozornost jeho myšlenky byli stále jen u dopis. Čím déle nad tím však přemýšlel tím víc se mu mysl soustředila na něco jiného. V srdci to nevzdal, ale v mozku ano. Z celého toho ustavičného přemýšlení se mu strácela síla a nakonec ve dvě odpoledne usnul ani nevěděl jak.

Otevřel oči opravdu až po dvou hodinách a hned se mu navrátila svežest a s ní i ta stejná otázka s dopisem pro Janu. Tentokrát se nemusel však namáhat ani pět minut a hned věděl co udělá. Rychle na sebe nahodil bundu,boty a rychlými kroky zamířil od svého paneláku na druhou stranu k té schráncedo které dopis (omylem) vhodil. Věděl že tam najde přesně dny kdy se vybírá schránka a s nimi i přesné rozmezí hodinv kterých tam pošťák chodil. Byla sobota a v ten den nikdo schrránky nevybírá a to Adamovi velice ulehčil,protože podle toho jak si to zpočítal měl přesně jeden a půl dne na to aby si ujasnil jeho další kroky,které podnikne až dostane zpět do rukou ten dopis pro Janu. Otočil se a už o trochu klidnějšími myšlenkami šel zpět.  Po jeho příchodu do bytu už ho netrápila ta otázka tolik jako předtím a tak si už byl schopný uvařit kafe a vypít si ho.Pak si sedl na gauč a pustil si televizi v které dávali to co ho vůbec ani v nejmenším nezajímalo a tak po zbytek soboty proležel hledíc na strop nebo sedíc u malého stolku v pokoji a čtíc,pro něj až tak nezajímavou knihu. Neměl co na práci a tak se po zbytek výkendu ve výsledku nudil. V neděli se vzbudil časně ráno a už nedokázal znovu usnout,protože si vzpomněl na Janu a ta mu nedala spát. Cítil že v této chvíli potřebuje víc než cokoli jiného jí a hlavně uslišet její sametový hlas,který mu zněl ještě dloho po tom co odešel z jejího pokoje v hlavě. Věděl však že všechno je na něm. Může jí navštívit a může znovu poslouchat její sametový hlas po kterém se mu tolik stýskalo,ale musí si za ním dojít sám a to mu nešlo i když jeho mozek i duše po tom toolik toužíli a on to věděl. Neměl důvod dál ležet v posteli a tak si šel udělat snídani,která mu dneska trvala obzvlášť dlouho,protože stále nemohl vypudit myšlenku na Janu. S hotovou snídaní si sedl ke stolu a pomalu jí do sebe soukal. Když konečně dojedl rozhodl se že si dojde za roh do cukrárny pro nějáký dort a na večer  pro nějáký ten chlebíček aby nemusel pro dnešek vymýšlet pro sebe večeři. Při slovu večeře si zase vzpoměl na Janu „ Co má asi  ráda Jana k večeři?“ , „Co by si asi dala Jana kdyby byla tady se mnou?“ Povzdechl si místo odpovědi a sesunul se ze židle na zem,ale bylo mu to vzkutku jedno on chtěl Janu  a nic jiného. Nevěřil svým očím jak mu šestnáctiletá osůbka,kterou viděl jen jednou v životě chybí nadruhou stanu se však sobě nedivil vždyď je to jeho ségra. Chvíli seděl na zemi,opřený o nohu stolu a nehýbal se. V hlavě měl prázdno,na nic nemyslel jen seděl a koukal do blba. Pak náhle vstal,nandal si kabát, boty a vyšel z bytu  a pak i z paneláku. Místo toho aby si šel pro ty věci do cukrýrny zamířil na opačnou stranu,která vedla k lesu.Kolemdoucí ho zravili ale on je nevnímal,protože se chtěl dostat co nejdřív do lesa kde stojí lavička na kteru rád sedáva a pozoruje z ní ptátky poletujcí  v korunách stromu. Vyšel malý kopeček a před ním se ukázal maličký plácek a na něm opravdu stála ta lavička ke které mířil. Sedl si na ni a dobrou půl hodinu nedělal nic jiného než že vzhlížel do korun stromu a kochal se velkolepostí tohoto pohledu. Pak znovu vstal a zamířil zpět od kuď přišel. Cestou domu se nakonec stavil i pro ty chlebíčky obložené debrecínkou a vejcem s okurkou. Chvíli dýl však stál před dorty a nakonec si vzal celou půlku sacher dortu s výmluvoz kterou si vymislel sám na sebe „Abych nemusel sem jít zítra znovu“.

Když přišeel zpět do svého bytu sundal si z nohou boty a ještě oblečený v bundě si sedl na gauč a pustil se hltavě do dortu a skončil až tehdy když ucítil že už je plný a s tímto zjištěním sedostavil pocit překvapení,když zjistil že tu půlku dortu snědl celou,ale pak nad tím mávl jen rukou a pustil si televizi.

V pondělí vstal Adam ještě dřív než v neděli a to,když jeho budík postavený  vedle lampičky na nočním stolku ukazoval pouhých pět hodin,teď však odpočátku věděl že už neusne a ani to tedy neskusil.Pro něj dnešní den byl zásadním dnem v jeho životě,protože chtěl docílit toho že dostane zpět svůj omylem vhozený dopis do schránky zpět do rukou...

Sedl si tedy ke stolu s hrnkem horkého kafe a usrkával ho zatím co začal přemýšlet nad novým cílem který ho do této chvíle až moc  nezaprazňoval. Najednou byl odhodlaný dostat Janu z děcáku za každou cenu. Postupně dopil kafe a oblékl se.

V osm hodin už postával netrpělivě na zastávce a čekal na autobus který měl přijet každou chvili. Opravdu přijel ale s desetiminutovým zpožděním. Adamovi to však nevadilo a nastoupil do něj. Měl v plánu ze všeho nejdřív dojít na poštu a získat zpět dopis pak dojít za šéfem do baru a omluvit se pro dnešek z práce a večer konečně nadejde čas kdy předá Janě  ten získaný dopis. Jeho plán byl vskutku nabytý ale on na to nebral zřetel věřil že to zvládne. Cesta na poštu mu trvala autobusem bezmála třicet minut a tak v půl deváte stal před  poštou a až tam zjistil že otevírají až v devět. Rozhodl se tedy že si dojde pro něco do Bili k snídani. Přešel na druhou stranu ulice a zamířil k Bile kde se už dávno svítilo. Vzal si jeden z mnoha vozíků které stáli před krámem v řadě a vešel dovnitř.  K jeho velkému překvapení tam bylo docela dost lidí rozprsklých po celém krámu. Často sem chodil nakupovat takže mu hledání potravin nesebralo tolik času jako ostatním. Došel si pro pár bílích rohlíků, máslo a debrecínku,kterou mě ze všeho nejradši. Víc než nakupování mu však trvalo vystát rontu,která čítala přinejmenším patnáct lidí. Davit se v Bile už tomuhle návalu nedivil,protože většinou byly zprovozněny dvě kasy z šesti nebo sedmi proč tomu tak je však nevěděl.

Když vyšel z krámu ven a podíval se na hodinky bylo štvrt na deset a tak se bez okoliků vydal na poštu. Vešekl dovnitřa ke své radosti shledal že je zde skoro sám jen pár lidí zde ještě před prácí neco vyzvedávalo,ale několik dalších přepážek bylo volných. Snědl tedy poslední zbytky rohlíku který držel v ruce a pak se vrhnul k jedné z přepážek. Uviděl tam človíčka o hlavu menšího než byl on ,který něco horlivě zapisoval do jakési účetní knihy a nepovšimnul si že u okýnka mu stojí zákazník. Adam si odkašlal za účelem ho vyrušit.    Opravdu se mu to podařilo,protože ten malý člověk sebou trhl a kouknul se na něj. V jeho tváři se zrcadlila nechuť někoho obsluhovat,ale nakonec se zeptal: „ Co si přejete?“. Adam mu tu příhodu z dopisem začal vysvětlovat,ale na tom člověku od okýnka bylo vidět jak je na takovéhle historky z prakce zviklí,ale nechal si to nakonec dovisvětlit a